Proč do Slovinska

Nikdy jsem tam nebyl a nějak mě to tam táhlo. Prý tam je hezká příroda, dobří lidé, dobré jídlo a domluví se tam česky. Také mě v Rakousku zajímala motorkářská hospoda Kalte Kuchl a poutní místo křesťanů Mariazell, což je při cestě.

Na čem

Na výběr byla některá ze dvou ČZ 175/477. Zelená 477.03 z roku 1975 po loňském rozebrání na prvočinitele (mimo motoru) opět jezdila a byla po TK, ale byla málo odzkoušená, takže dostala přednost modrá 477.1 z roku 1970, která byla před rokem v Alpách. Před Slovinskem jsem na ní jel ještě enduro Soutěž Šumavou a přivezl ji s ohnutými držáky světel. Při opravě držáků a nacvaknutého kabelu ke chcípáku (moto má WAPE) jsem dal i nový chcípák, protože ve starém byly známky rzi. Byla přezuta také kola z enduro plášťů na Mitas H-03. Večer před odjezdem jsem pro klid motorku ještě projel a zjistil, že trochu hází zadní kolo. Bylo to bouličkou na mnohokrát přezouvaném plášti. Nový nebyl, takže na motorku přišla komplet AL kola ze zelené ČZ.
V průběhu cesty jsem zjistil, že na tachometru mám najetých kilometrů oproti skutečnosti nějak málo, dokonce pak přestaly přibývat úplně, naštěstí ukazatel rychlosti fungoval pořád správně. Zřejmě důsledek rány do světla na Soutěži Šumavou. Kilometry tedy budu uvádět podle navigace.
Večer mě napadlo zadat do navigace v telefonu trasu prvního dne. Zadání nešlo, byla potřeba aktualizace. Než jsem zaktualizoval mapy a pro jistotu i překladač, bylo dost po půlnoci.

Jak bylo na cestách

1. den sobota 24. 8. 2019

Štoky, Havlíčkův Brod, Nová Bystřice, Kalte Kuchl. 293km.

Plán byl jet s železnými dědky do Nové Bystřice, podívat se společně do muzea amerických aut a pokračovat dál do Rakouska. Ráno jsem dospával ponocování a než bylo všechno sbaleno, byli železní dědci již dvacet minut na cestě.
Žádnému jsem se nedovolal, a tak jsem zvolil rychlou variantu cesty, abychom se v Nové Bystřici setkali.
Podařilo se, takže byla i společná prohlídka muzea, a ve 13:33 jsem přejel do Rakouska, navigaci nastavil na Hofamt. Tankování bylo v Nové Bystřici a jednou v Rakousku. Jak jsem se blížil k horám, přišly bouřky a několikrát mě pokropily. Ve vesnici Hofamt (11 km od cíle), kde se odbočuje na točkovitou zkratku, začala průtrž mračen. Naštěstí byla u silnice autobusová zastávka. Za moment jsme tam byli čtyři motorkáři, z čehož tři byli místní. Po půl hodině se dalo vyjet a za kilometr přestalo pršet úplně.

V Kalte Kuchl mi mladá paní hospodská říká, že mají pokoje obsazené (ach ta moje domluva, pokoj jsem nechtěl), stan je možné postavit za 19 € a vaří se do 18 hodin. Bylo 18:05. Rychle se domlouváme na řízku. Po řízku pivo a s večeří za 16 € chci platit i ubytování. Starší paní hostinská mi peníze za ubytování vrací a vede mě do ubytování pro turisty. Sucho, teplo, elektrika, sociálky, motorka v garáži. Tak se jdu projít a na dvě piva.

2. den neděle

Kalte Kuchl, Mariazell, Kindberg, Friesach, Vilach, jezero Faaker See. 388km.

Ráno při balení na dvoře potkávám tři Pražáky na cestovních endurech. Při focení před odjezdem mi říkají, že v poledne tam bude nejméně stovka motorek. Snídaně v hospodě a silnicí plnou zatáček do Mariazell.

Zajímalo mě, kam že to šla moje babička v mládí z Brtnice s procesím pěšky. Pěší navigace ukazuje 212 km. Náhodou těsně před desátou jsem v kostele. Mše začíná v deset hodin. Podívám se na začátek. Veliký kostel plný lidí, kteří zpívají, někteří v krojích, silný zážitek. Kolem kostela jsou uličky plné stánků s církevními předměty.

Z Mariazell jedu do Kindbergu, dále kolem řeky Mürz, pak Mur do Judenburgu je to cca 90 km údolím, kde vesnice střídá vesnici. Volím souběžně vedoucí dálnici. Před nájezdem natankuji a dám si rychlý oběd. U Vilachu trochu bloudím, protože navigace mě pořád vrací na dálnici na Itálii a já chci do Kranjske Gory přímo přes hory. Ve chvíli, kdy si říkám, jak motor pěkně přede, tak škyt-chcíp. Přepínám na rezervu a nic. Naštěstí je k odpočívadlu po kopečku 200 metrů. Tam stavím motorku v jediném stínu, je pořádné teplo. Usuzuji, že závada je v elektrice, ale kde. Rozmontovaná půlka motorky a pak nacházím chybu na novém chcípáku. Z přepínače světel udělám mezi kontakty můstek. Po vyčištění jiskra jak blesk.

Při opravě jsem sundal nádrž a v zápalu opravy strčil do kohoutku na benzín a otočil na rezervu. Co bylo v nádrži, to vyteklo, až na trošku, co je za žebrem. Takže jsem zbytek benzínu přelil ke kohoutku a dojel na pumpu vzdálenou přes čtyři kilometry. Od pumpy jsem odjížděl cca v 19 hodin. Nejbližší kemp byl u jezera Faaker See, vzdáleném 15 km. Za šera stavím stan při svitu čelovky. Mám to zmáklé, stačí mi pět minut. Obrovský kemp s velkým zázemím za 24,5 € na noc.

3. den, pondělí

Faaker See, Kranjska Gora, kemp Klin na řece Soča. 64km

Ráno nikam nespěchám. Vařím dvojitou polévku, pokecám se sousedy, pár lidí se zastaví a prohlížejí motorku. Co je ČZ, věděl jen jeden a jeden se mě ptal, jestli jsem na tom mopedu jel po dálnici. Naproti byl pán s harleyem, který nezajímal nikoho. Ve čtvrt na jedenáct vyjíždím přes hory do Slovinska.

Ještě v Rakousku je pořádně prudký výjezd. Dvojku to nebere, musím řadit za jedna. Pak sjedu do Kranjske Gory na oběd a prohlídku okolí, což mi zabere tři hodiny. Následuje výjezd serpentinami na nejvyšší bod Vršič (1611 m). Dlouhé úseky jedu za jedna, protože točky jsou kostkované s vlnami a kolejemi, kde se klopit nedá nebo je zatáčka kolem skály a silnice moc úzká. Aspoň je čas na kochání.

Smekám před těmi, co to šlapou na kole. Dámě, co předjíždím před vrcholem, hádám dobrých šedesát. V sedle se chvíli zdržím, pak sjíždím prudce klesajícími krátkými serpentinami k řece Soča. Míjím několik kempů s kajaky a zajíždím s prvními kapkami bouřky do kempu Klin, který je na soutoku řek Lepenjica a Soča. Než přejde déšť, sním vynikající čevapčiči, pak se utábořím a jdu na procházku kolem řek. Nad kempem protéká Soča několik metrů širokou soutěskou, kde se dá pozorovat skoro půlmetrový endemitní pstruh mramorovaný. U řeky je pět rybářů. Tři z nich jsou od Vsetína a dva z Itálie. Večer se ještě chvíli bavím s německými důchodci, co mi nabíjeli powerbanku. Nabídl jsem jim slivovici chlazenou v řece, ale moc jí nedali, nějak se jí báli. Tak jsem šel na pivo a dal si polentu. Jednou mi stačila. Vypral jsem prádlo, ale od řeky šla velká vlhkost, tak neuschlo. Snídaně za 8 euro formou švédských stolů neměla chybu.

4. a 5. den, úterý, středa

Klin, Tolmin, Dornberk, Kopriva, Skoflje 153 km

Skoflje, Kozina, Ankaran, Škoflje 115 km

Plán na dva dny byl jezdit po okreskách, někam se podívat a dojet k moři. Jako kemp se mi polohou líbilo Skoflje nedaleko jeskyní Škocjanske jame. Zůstal jsem tam na dvě noci.
Tolmin. Vesnička s malou návsí a krámkem se smíšeným zbožím. Spousta veselí s prodavačkami, než jsme si vysvětlili posunkovou řečí, že potřebuji kolíčky na prádlo, po jejich štipky. Ony mě učily, co se jak řekne slovinsky a já je česky.
Dornberk. Vesnice s pumpou na výjezdu, kde přišel chlápek civil, co znal Čezety i Jawy. Dobré popovídání a pak vidím, že má v podpažním pouzdře pistoli, tak se ptám, jestli se to ve Slovinsku běžně nosí. Prý ne, že je celník.
Kopriva. Zastavil jsem ve vesničce u trávníku před nájezdem k domu, abych porovnal navigaci s mapou. Z domu vyšel majitel, který ČZ znal, protože kdysi měl MZ 250. Nyní jezdí na GS, tak jsme si povídali a jestli si dám kávu. Proč ne. Návštěva začala prohlídkou vinařského sklepa, má tři hektary vinic, nabídl mi víno a že u nich můžu, i když jedu. Říkám, že když jedu, tak nepiji, no půldecáček bílého byl, nemělo chybu. Dostal jsem litr červeného, jeho speciality. To jsem dovezl až domů manželce a bylo vynikající. Na oplátku dostal flašku slivovice a ptal se, jestli ji pálím sám.
Skoflje. Kemp je ve skutečnosti trochu jinde, než je zakreslený na papírové mapě. V telefonu není vůbec a je to něco mezi kempem a tábořištěm na velké louce v údolí pod domem, co je recepce a hospoda zároveň. Ovšem v první chvíli to vypadalo, že jsem vjel k někomu na dvůr. Za den 13 €. Nejdříve jsem postavil stan, vypral prádlo plus i to, co neuschlo na Klinu. Sotva jsem prádlo pověsil, přišla bouřka. Než se vypršelo, byl čas naplánovat zítřejší den. Pak večeře v hospodě a procházka vesnicí. Po návratu bylo v kempu šest obytňáků.


Program na pátý den byl jeskyně Škocjanske jame, vzdálené 4 km od tábořiště, a poté dojet k moři. Vyjel jsem nalehko, jen v kraťasech a tričku. Překvapilo mě, jak se cítím nejistě, když nemám motorkářskou bundu a kalhoty. Po pár kilometrech byla nejistota pryč. Škocjanske jame stojí za to navštívit. Podzemní řeka Reka vytvořila jeskyni 5 km dlouhou s výškou až 200 metrů s dvaceti šesti vodopády. Z jeskyní teče stále v podzemí až do moře. Na prohlídku se mi podařilo přidat se k výpravě s výkladem v češtině. Jeskyní výtvory, prostor, vodopády a hukot vody – velmi zajímavé a působivé.

Při prohlídce jsem si uvědomil, že nemám k motorce zelenou kartu, že zůstala v bundě ve stanu. Takže pro kartu a sebrat již suché prádlo. Trochu při mně stálo štěstí, protože večer před návratem znovu pršelo.
Jako cíl u moře jsem vybral maličký poloostrov mezi Ankaranem a Itálií. Tipnul jsem, že by tam mohlo být koupání, ale žádná oficiální pláž. Cestou se mi zalíbila hospůdka v domorodém duchu u obce Kozina. Pleskavica neměla chybu. Na motorku se šli podívat všichni číšníci. Z Koziny to je již kousek k moři. Poloostrov jsem našel lehce. Auta tam parkovat nemohou, jen motorky. Na poloostrově bylo jen desítka lidí. Na pláži, co je přes zátoku, bylo lidí jak mravenců. Takže koupačka, moře bylo teplé, vlnky jak na rybníku, dno pozvolné, porostlé trávou a sem tam ležela větší ulita.

Od moře na večeři opět na Kozinu a ke stanu. Louka po obvodu byla z poloviny obsazená. Bylo potřeba dobít powerbanku. Dvojí sousedé nebyli doma a v dalším obytňáčku byly dvě Němky, tak jsem se s nimi domluvil na nabití. Bylo s nimi veselo, jen už nebyla slivovice. Při pokračování procházky vidím velký kombíkový mercedes s brněnskou značkou a u něho mladý pár. Tak jsme dali řeč a pivko. Nemohli pochopit, že jezdím s ČZ a ne na něčem, jako byla parta na druhé straně louky s velkými cestovními mašinami. Nevím, jestli se mi podařilo vysvětlit, v čem je pro mě kouzlo mého způsobu.

6. den

Skoflje, Ljubljana, Krajn, Tržič, Klagenfurt, jezero Packer Stausee u Grazu – 271km

Čtvrtek, den začátku návratu, protože jsme v sobotu byli pozváni na svatbu. Ráno dvojitá polévka, a když stavím na kávu, tak se sousedé ptali, jestli si nechci dát s nimi. Příležitost k bližšímu seznámení vítám. Pak si dovolím udělat fotku, jako kontrast maxi tereňáku s ježibabí chaloupkou na přespání a malé motorky s krtinou (stanem). Pak přišly ještě na focení Němky a Češi, tatínek se synem. Zrovna jsem ladil napnutí řetězu. Tak jim vysvětluji, že není nic rozbitého, pouze běžný servis.

Cesta ubíhala v pohodě, Ljubljaní jsem jen proklouzl a před Krajnem vidím u silnice domorodou hospůdku. Čevapčiči se sýrovou omáčkou a pečivem lepinja bylo krásným rozloučením se slovinskou kuchyní. Přes Tržič to je už jen kousek na hranice. Těšil jsem se na serpentiny, ale nic moc. Nesmí se jet po staré silnici, ale musí se bezplatným tunelem. Za tunelem je rakouská celnice a pro ukrácení dlouhé chvíle celník prohlédl papíry moje i motorky. Z hranic byl plán jet do Klagenfurtu (30 km) a dále mimo dálnice na Znojmo (390 km), kam až do večera dojedu, ale vše bylo jinak. Při průjezdu Klafenfurtem rozpáleným od slunce, při popojíždění od křižovatky ke křižovatce, a ještě s objížďkou, se motor přehřál, přestalo jít řadit a chcíp. Nic není zadřeného, prostě nejede. Naštěstí byla za 100 metrů střecha pumpy bez obsluhy, tak jsem tam motorku dotlačil a hodinu a půl čekal, než vychladne. Při čekání došlo k přehodnocení plánu, protože na původní trase byly do kempu minimálně dvě hodiny cesty. Směrem na Graz byl u jezera Packer Stausee zakreslen kemp v dojezdové vzdálenosti jedné hodiny, proto jsem zvolil ten. Do kempu jsem dojel v 19 hodin zrovna po dešti. Na trávníku stál jen jeden stan a na parkovišti obytňák. Pro jistotu se ptám v recepci s hospodou, kolik budu za noc platit. Že 6 euro, a přitom sociálky pěkné, tak nevím, proč ta cena. U jezera jsou chaty a místa na chytání ryb vypadala, že mají rezervaci na jméno.
V hospodě toho moc k jídlu neměli, tak byly klobásy a pivo celkem za 7 euro.

7. den, pátek

Jezero Packer Stausee, Graz, Wien, Znojmo, Moravské Budějovice, Štoky - 420km

Ráno polévková snídaně a přesun k domovu po dálnici. Ráno je vlhko a chladno, tak motorka krásně jede. Určitý problém nastal někde mezi Grazem a Vídní v táhlých stoupáních, kde se přidal ještě citelný protivítr. Nechtěl jsem jet po dálnici na trojku, ale vidím, že mě dojíždí kamion, tak jsem na něj počkal a problematické úseky za ním projel. Měl jsem strach, aby se při průjezdu Vídní zase nepřehřála motorka, protože sluníčko již opět řádně připalovalo. Před Vídní byla delší chladící přestávka a průjezd dopadl dobře. V první polovině se téměř nestálo a v té druhé, kdy se hodně stálo, jsem kličkoval mezi auty, takže určité chlazení bylo. Dál již se jelo v pohodě, před třetí hodinou jsem projel Znojmem, pak zastávka v Moravských Budějovicích u panímámy povědět, jak bylo na cestách, něco dobrého polknout a v 18:10 jsem byl doma.


Výlet trval 7 dnů, ujeto bylo 1704 km, při průměrné spotřebě 3,4 l/100 km. Závady. 1x oprava elektriky – chcípáku, 1x přehřátí, 2x ladění napětí řetězu.