1. Proč

Chtěl jsem si zkusit něco víc než jednodenní vyjížďky. V zimě mě pěkně popíchla manželka, když řekla, že na dovolenou do Řecka se svými zdravotními neduhy nemůžu, co kdyby tam na mě některý skočil. Odpověď byla jednoduchá, a to, že si teda zajedu na motorce do Itálie na kafe, a když jsem od Havlíčkova Brodu, tak tedy do Brixenu.

2. Na čem a s čím

Mám 2 ČZ 175-477, a to zelenou r.v. 1975 a šedo-modrou r.v. 1970. Zelenou jsem koupil novou po vojně v r. 1976 jako vrácený export a je rozložená na prvočinitele, proto cesty vyšly na šedou. Na jaře 2018 měla najeto po GO motoru 900 km. Stanovil jsem si natočit cca 4.000 km, než pojede do Brixenu, a to proto, aby se motor pěkně zajel a vychytaly se mouchy, protože motorku jsem získal v pochybném stavu. O GO motoru jsem neměl obavy, tu dělal odborník, ale motorka není jen motor.
Jednodenní vyjížďky byly krátké do 100 km, střední 100–300 km a dlouhé 300–450 km. V této době byla největší závada povolený šroubek ve spínací skříňce na hlavním přívodu. Jinak motorka byla celkově kontrolována při montáži motoru.

Proběhlo testování oblečení do deště, které se skládá z levnější nepromokavé kombinézy a nízkých holínek z eva materiálu s tepelnou vložkou. Počkal jsem, až hodně pršelo a dal si 120 km. Výsledek? Proti vodě dobré, ani za krk mi nepršelo, ale kombinéza jak nepropustí vodu dovnitř, tak také nedýchá. Pohybovat se co nejméně. Největší problém zamlžování plexiskla u helmy a rukavice nacucané vodou. Rukavice byly nové kožené, tak se aspoň vytvarovaly.
V mezičase byl hotový komplet nosiče, na který se dají připevnit také tašky. Nastal čas zkušebně zatěžkávací jízdy s plnou polní.
Jak jsem se orientoval kudy kam: Základem je papírová mapa, která je pro celkovou orientaci na velkém území velice dobrá a nedojdou jí baterky. Komfort je navigace, tak proč ji nevyužít. Použil jsem chytrý telefon odolný proti vodě s mapami ze Seznamu. Další výhoda je, že si stáhnete aplikaci překladače cizích jazyků podle potřeby a komunikovat se dá písemně nebo i hlasem. Na mluvení je potřeba datové připojení. Navigace bere dost baterky. K nabíjení jsem tedy použil věcičku z Číny (cena bez krabičky 1 $, s krabičkou 2 $) menší než krabička sirek, která při vstupu 5 až 20 (24) V vždy dává 5 V. Telefon jsem používal i k focení.
Na nabalení věcí posloužily nepromokavé brašny, které mám odzkoušené z cest na kole, kam přišel spacák, nějaké oblečky, nejnutnější hygiena, něco málo potravin a ešus, do kterého se vejde skládací vařič na pevný líh, sirky, pytlíková polévka a lžíce. Na nosiči nad blatníkem byla karimatka a stan. Dozadu na sedadlo přišel vak s překližkou 15x40 cm na podložení stojánku, kombinéza nepromok, nízké holínky, sandály a petka s vodou. Na nádrž magnetické pouzdro na mapu a plán cesty.
Před 1. jízdou na Šumavu vznikl problém kam dát olej a olovo do benzínu a pár věciček pro motorku. Vyřešila to plastová krabice přidělaná na konstrukci nosiče. V tu chvíli byl problém vyřešen, ale praktické to moc nebylo. Po návratu byla nahrazena koženými brašničkami z Bobrové.
Při cestě do Bobrové jsem zkoušel nové svíčky Brisk, protože dosud jsem jezdil ještě na PAL z dob socialismu. Motorka jela, ale nebylo to ono. Na zpáteční cestu jsem dal DENSO W24FS-U 4038. Ta se motorce líbí.

3. Kam to bylo

Kam, to bylo jednoduché. Jsem od Havlíčkova Brodu a Karla Havlíčka Borovského vezli v kočáře do vyhnanství v Brixenu z Havlíčkova Brodu. Přesný popis cesty je v knize Havlíček v Brixenu od J. Moravy (poradili v muzeu K. H. Borovského v H. Brodě) a v Tyrolských elegiích po 150 letech od J. Čápa.

Všechno ježdění před cestou do Brixenu jsem bral jako přípravu. Drobné ježdění nebudu zmiňovat.

Cesta na Šumavu

Odjezd 7.7.2018 až cca v 10 hodin po trase Štoky, Kaplice, Dolní Dvořiště, Vyšší Brod, kolem přehrady Lipno do Rakouska, Německem vesnicí Frauenberg na Třístoličník. U Třístoličníku je na německé straně pár kroků od hranice chata a tam mě čekal úkol dát si řízek. Řízek nebyl, protože jsem tam dorazil v 16:30 a kuchyně byla jen do 16 hod. Vzal jsem zavděk gulášovkou a pivem bez alkoholu. Takže ještě někdy na řízek, předsevzetí z dob, kdy jsme Šumavou chodili pěšky.

Dál byla cesta přes Strážné, Lenoru na tábořiště u Soumarského mostu. Postavil jsem stan, obhlédl po mnoha letech tábořiště, naštěstí se skoro nezměnilo, do hospody na večeři, pivko, posedět s vodákama, kytarky, idylka. Ráno koupel ve Vltavě, snídaně ze zásob u ohýnku a rozhodnutí, že bude ještě jedna noc na Soumarském Mostě. Duše vodáka nedala. Půjčuji starou laminátku Vertexu ke splutí do Pěkné. Na řece je krásně, je pořád stejná. Až na ty bobry. Nechápu, že ochránci nechají ničit i Mrtvý luh.

No nic, vrátím se k motorce. Ve 14:30 již jsem byl po obědě na Soumarském mostě a vyrazil směr Kašperské Hory, muzeum motorek. Zajímalo mě hlavně linkování ČZ z období výroby modelu 477. V K. Horách jsem nafotil ČZ 250-471 zelenou a zjistil, že bych mohl stihnout ještě museum v Železné Rudě. Takže v 16:30 jsem tam byl. Nejzajímavější byl motocykl Wanderer s pohonem textilním řemenem. Obě muzea měli na starosti velmi příjemní pánové. Na zpáteční cestě byla večeře na Modravě a focení západu slunce u Horní Vltavice. Zrovna, když jsem si říkal, jak motorka pěkně šlape, začala problikávat kontrolka dobíjení. U Lenory již vynechával i motor. Světla jsem přepnul na parkovačky, po 1 km již ani to nestačilo, takže zbývající 3 km to bylo bez světel. Večer bych na opravu neviděl, takže ráno moudřejší večera. Ráno kontrola uhlíků, všech spojů u elektriky, nikde nic. V 11 hodin jsem měl objednanou návštěvu v ČZ ve Strakonicích, tak jsem vyjel. Našlápnout šla. Prvních 35 km bez problémů, zbývajících 15 km začaly problémy a pořád se stupňovaly. Do rodiště nakonec motorka dojela. Na relátku chyběla pecka 1 kontaktu. Sehnat nové a vyměnit na chodníku netrvalo hodinu, takže před 11 jsem byl na vrátnici ČZ. Návštěva síně tradic s historií ČZ a Strakonicka je zážitek, zvláště za doprovodu a výkladu pána, který mě provázel. Nejsilněji zapůsobilo stát 0,5 m od Stříbrné vázy.

Zbytek cesty domů měla být pohodová projížďka. Nebyla. Opět po cca 35 km kontrolka hlásí závadu dobíjení. Bylo nutné zastavit, vychladit a pak se dalo zase jet. Definitivně jsem skončil tak 4 km před Táborem a zavolal manželce, ať vezme káru a přijede si mě zachránit. Mezi tím mě dobří lidé převezli dodávkou přes Tábor ke Knížecímu rybníku. Zval jsem je na večeři, ale skočili do dodávky a byli pryč. Ani telefon na ně nemám, abych se u nich mohl stavit s nějakou pozorností. On říkal, že je Dejv (ale ten, co je na Motorkářích, to není), menší, méně vlasů, ona kočka krev a mlíko, dlouhé blond vlasy do copu, od Rožnova pod Radhoštěm. Rád bych je našel. Při čekání na odvoz mi prolétlo hlavou, že borec, co dělal GO motoru, říkal, že zapalování již za moc nestojí. Návrat to byl potupný, ale cesta splnila účel. Ukázala se slabina, která by při menším zatížení zůstala neobjevena.

Motorka dostala 12V VAPE.

Soutěž Šumavou 2018

Jela se 18.8. Je to enduro soutěž pro motorky do r. v. 1975. Startuje ve Strakonicích na hradě a má 2 etapy. Poločas byl ve Vrbici u Vacova. Celková délka 130km.
Úprava ČZ spočívala ve výměně a vysokém uchycení předního blatníku, nazutí enduro plášťů a výměně řetězového kolečka za 15zubové.
Na akci jsem vyjel již v pátek a na tábořiště u Otavy kousek nad Strakonicemi dorazil navečer. Vzal jsem velký stan, aby motorka mohla nocovat pod střechou.

Po sundání z káry následovala malá kontrolní projížďka. Motorka neseděla dobře, jen tak na 97 %, jako by se malinko vlnila. Nikde nic povoleného nebylo. K tlumičům jsem nic neměl, tak rozhodnutí bylo, pojedu na tom, jak to je. V kempu bylo motorkářů víc, tak byl i hezký večer v hospůdce. Ráno jsme dostali číslo 21 a v depu vedle stála ČZ 250-988, číslo 19. Devatenáctka měla 5 min do startu, borec zmáčkl spojku a praskly mu poslední dráty v lanku. Zaklel, náhradní neměl. Naštěstí jsem měl v černé brašničce všechna lanka, tak jsem mohl pomoci. Startovní zkoušku jsme stihli oba, on za startem opravoval. 1. etapa do Vrbice v pohodě, ale před zkouškou akcelerace a brzd jsem zjistil, že nemám zátku plynové rukověti. Jet se bez ní dá, ale omezuje to, takže jsem chytil i trestné minutky.
Pěkná akce, další ročník jedu zase. Potkáte tam i naše legendy, třeba pana Polánku.

Odstranění závad po Strakonicích.
Oprava zátky plynové rukověti byla maličkost.
Vlnění motorky měl podle olejové skvrny v káře na svědomí levý přední tlumič. Naštěstí byl doma pár nových repasovaných (u věhlasné firmy) ještě nejetých tlumičů pro zelenou ČZ. Následovala výměna a zkušební jízda. Nevím, co tam bylo za olej, ale řídítka tloukla do rukou, a to hodně! Vím, že olej se má skládat 50/50 M6AD a tlumičový. Postupně byly zkoušeny 3 varianty a vyhrál to tlumičový 10W. Při výměnách jsem zjistil, že těsnící gumičky na výpustných šroubech jsou pořád ještě ty z roku 1975 a pod nalévacími šrouby O kroužky, jak jsem tam kdysi dal z nouze, 1 slabší a 1 silnější. Pozor na věhlasné velkohubé firmy.
Přední blatník zůstal endurový, nějak se mi víc líbil, akorát posazený níže.

Cesta do Brixenu

Cesta do Brixenu pro mě byla vyvrcholením sezony. Původní plán byl přesně kopírovat trasu, kterou vezli K. H. Borovského i se všemi zastávkami. Od kámoše, co má proježděné Alpy i Dolomity, jsem pobral rozumy o dalších možných trasách a variantách. Např. když pro špatné počasí nepůjde jet Grossglockner, kudy jinudy přes Alpy, o kempech, o motorkářské hospodě Kalte Kuchl v Rakousku apod.
Časově se situace nakonec vyvinula tak, že na celou cestu bylo jen 5 dnů a byla to úplně jiná trasa, než kterou vezli K. H. Borovského, zůstal cíl Brixen a kafe v Itálii. Nová trasa byla Štoky-Nová Bystřice-Hallstatt-Grossglockner-Brixen, a pak se uvidí. Lákala mě Cortina d´Ampezzo, Mariazell a motorkářská hospoda Kalte Kuchl.
Vybavení bylo stejné jako na Šumavu, pouze do bundy přibyla zimní vložka a podvlíkačky. Do tašky jsem posvátně přibalil i motorkářské rukavice po tátovi.
Den před odjezdem ukazovali v Alpách 40 cm sněhu.
Odjezd byl 27. 8. v 9 hod, stav tachometru 4.155 km. Ze Štoků směr Telč, návštěva bratrance, Nová Bystřice oběd a zrovna projížděla velká skupina Velorexů, 11:58 přejezd hranice do Rakouska. Dále na jih k Dunaji s hezkými serpentinami při sjezdu do městečka Grein. Při svačince za Greinem jsem si nastavil navigaci do Hallstattu, ale zapomněl zakázat dálnice. Tak jsem se svezl cca 30 km po dálnici a v 19:11 byl v Hallstattu. Najít kemp byla chvilka. Na 1 noc 17 €. Bylo to jak v Československé kolonii. Z 1 strany Slováci z 2. strany 2 české rodiny. Na seznámení padlo ½ flašky slivovice. Manželka se divila, na co ji beru. Večeře byla v místní hospůdce, snídaně ze zásob na lihovém vařiči.

V úterý odjezd v 9:35 hod, stav tachometru 4.600 km. Po pohodové jízdě místy i dost zajímavými silničkami mezi skalami jsem ve 12:46 před mýtnou bránou Grossglockneru. Mnohokrát jsem viděl různá videa této trasy, ale tak dlouhý kopec a do takové výšky jsem ještě nejel. Ze začátku se dalo jet za 3, pak přišel prudší kopec a chtělo to za 2. Pak jsem zastavil na odpočívadle a fotil, bohužel bylo tam celkem dost stoupání, takže rozjezd, aby se dobře chytila 1, šikmo silnicí. Podařilo se dát za 2 a rozjet čezetu na 45 km/hod, kdy měla dobrý výkon, ale i rezervu na plynu a podle zvuku motoru bylo slyšet, že se jí to líbí. Do první ostré serpentiny jsme se nějak poskládali, ale do další jsem již změnil taktiku. Před zatáčkou tak 45, první 1/3 zatáčky trochu ubrat a před půlkou oblouku hodně přidat a rukama zatočit řídítky, ne že si lehnu do zatáčky a motorka sama zatočí. Jak jsme vyjížděli výše, tak kolem silnice byly bariéry sněhu cca 40 cm, ze kterých tekla voda a samozřejmě že nejvíce v zatáčkách. Projíždím serpentiny, kochám se krásným výhledem na zasněžené Alpy zalité sluncem a najednou si říkám, že tam byla odbočka na Edelweissspitzi. Přejel jsem jen kousíček. Na parkovišti před výjezdem na Edelweissspitzi koukám, jak to chodí. Před výjezdem kostkami dlážděnou silničkou, je to pěkný trhák, stojí borec a motorky pouští hned, auta pokud žádné nejede dolů. Jedničkou krásně vyjedu nahoru. Neskutečné počasí, 2.571 m vysoko s ČZ 175, pofotím a jedu dolů.

Na trase je ještě výjezd na Kaiser-Franz-Josefs, 2.369 m vysoko. Takže nejprve dost dolů, pak kruhák, čekám nějaké krkolomné serpentiny, nejsou, najednou průjezd tunelem a jsem tam. Je 14:58 hod. Motorku postavím mezi novodobé mašiny, přijde borec ze Zlína na kousek řeči, podívám se po horách a jedu na jižní stranu Alp, směr Itálie. Řekl jsem si, že pojedu do 18:15 hod., zastavím, podívám se, kde je nejbližší kemp, aby mě večer nehonil čas. V 17:56 jsem v San Candido na hranicích Itálie. Hraniční domy vypadají trochu vybydleně. Za půl hodinky zastavuji na mini odpočívadle a papírová mapa mi říká, že kousek, za 18 km, je kemp. Když tam dojedu, bylo to dost v horách, tak po složité domluvě s domorodcem zjišťuji, žádný kemp není a v mapě je chyba. Kemp jsem našel v údolí u San Sgismondo.

Takže stan stavím na určeném místě 47 za svitu čelovky. Sousedi na mě koukali trochu divně. K večeři byla 2. půlka obrovské pizzy, co byla k obědu, pak jsem si zašel na 2 piva a zavolal kamarádovi do H. Brodu, jak to je s předpovědí počasí. Informace byla, že ve středu bude ještě hezky, ale od čtvrtka ráno přijde fronta se sněžením a pršením a takové počasí bude více dnů a déšť se rozšíří do zbytku Rakouska, i k nám. Takže padla Cortina. K nám měla fronta na úroveň Českých Budějovic dorazit ve čtvrtek v cca 10 hod. Plán byl ve středu navštívit Brixen a po té, že pojedu směr Dolní Dvořiště a uvidím, kam dojedu.
Ráno jsem si tedy došel na to kafe v Itálii a vyrazil směr Brixen v 9:21, se stavem tachometru 4.942km. Domek, kde je muzeum K. H. Borovského, je v klidné části, oddělen od rušné hlavní třídy. Bohužel bylo zavřeno. Na pootevřené bráně, která s plotem odděluje muzeum od ulice, byl znak psa, ale žádný nebyl vidět. Tak jsem to tam obešel, jestli nenajdu někoho, kdo muzeum obsluhuje. Domek je podlouhlý, zepředu se tváří jako muzeum, v další části to vypadá, že tam někdo bydlí. Návštěvu se podařilo zdokumentovat několika fotografiemi, a tak jsem vyrazil směr Brenerský průsmyk. Před hranicemi na Breneru si dal druhé kafe v Itálii a něco na hlad.

V Rakousku za pár metrů dostala motorka plnou nádrž a vyrazili jsme. Za pár set metrů je další pumpa s nájezdem na dálnici. Rozhoduji se, že jet po okreskách 50, 60, 70, kousek víc a pak znovu omezení mě nebaví... Tak kupuji dálniční známku a navigace do Dolního Dvořiště ukazuje 398 km. Motorka jede jedna radost. Průměrně jezdím 80 km/hod. Když jsou kopce, tak jezdím 85, po rovině 75, tady po dálnici aspoň 80 km/hod. Uhýbám kamionům a sleduji, jak na navigaci ubíhají kilometry. Již bude mizet 300, již je tam 250, zastavuji na čůrací a na pití, v nádrži se mi zdá benzínu dost, tak jedu dál. Pak již navigace neukazuje ani 100 km do Dolního Dvořiště a říkám si, že by to chtělo pumpu. 20 km a pumpa nikde. Motorka škytne tak dám rezervu a jedu 15-20 km a pumpa nikde. Tak zastavím v SOS boxu a hledám nejbližší sjezd do vesnice. Mám to k němu 2 km a pumpa je značená mimo dálnici kousíček od sjezdu. K pumpě jsem dojel poslední metry s cukáním. Zde se čepuje na karty, oleje mám dost z Breneru, beru plnou, zakousnu energetické tyčinky, napiji Colu, zjišťuji, že mě nic nebolí, tak jedu dál. V 19:32 hod přejíždím rakousko-české hranice a koukám po hospodě. Ve 20:36 hod jsem po večeři ve Velešíně-Holkově, je mi fajn, tak jedu dál do Č. Budějovic, kde beru plnou s předsevzetím, že když se nebudu cítit, někde chrupnu jen pod širákem. Pršet má až zítra. Pojedu potmě, za svitu motorky, tak se rozhoduji pro známou trasu na Třeboň, Jindřichův Hradec, Pelhřimov, Jihlavu a konečná Štoky. Nakonec jedu na jeden zátah a ve 23:25 hod jsem doma, na tachometru 5.615 km. Takže jsem ten den ujel 673 km za cca 13 hod i s přestávkami, průměrnou rychlostí 51,8 km/hod. Osobáček můj i motorky ČZ 175-477 z roku 1970.

Tolik rok 2018.

Na rok 2019 plány jsou, tak uvidíme.
Kdyby se našel taky někdo podobně chycenej, tak můžeme dát řeč.